O technice TIFFANY

Výroba skla byla známá již ve starém Řecku a v Sýrii. Opravdový rozmach nastal až ve 13.století, kdy se sklo používalo především na výrobu číší a do oken. Tehdy nebyla ještě známá technologie pro výrobu plochého skla, proto se větší skleněné plochy vytvářely následovně: sklářskou píšťalou se vyfoukly koule, které se pak ještě rozžhavené zploštily mezi kovovými destičkami na kolečka. Ty se mohly případně brousit do tvaru čtverce, apod. Nakonec se tyto kousky skla spojily olovem do požadovaného tvaru., Takto vyráběné sklo bylo samozřejmě pracné a tedy drahé a používalo se na hradech, zámcích a v kostelech. Sklo bylo tehdy ceněno jako drahé kameny a bylo zasazováno do zlata a stříbra.

Nejkrásnější vitráže vznikly ve 13. až 15. století v Evropě - Itálii, Německu a v Čechách. Jejich vývoj postupoval od spojování čočkových skel, přes ploché tabulky, k různě domalovaným ( většinou černou barvou, později žlutou a červenou) až k úplně probarveným sklům. Vitráže v jednodušším provedení se začaly používat na zasklení oken i v měšťanských domech. Zavedením průmyslové výroby plochého skla, se pak stalo sklo všední a běžnou surovinou. Téměř zapomenutou řemeslnou tradici kostelních vitráží oživil, díky nápadu nahradit olověný profil měděným plechem a jeho spojování cínem, na přelomu 19. a 20. století LOUIS COMFORT TIFFANY, syn newyorského obchodníka se šperky a dekorativními předměty a zakladatele světoznámé šperkařské firmy " Tiffany & company ". Strefil se do právě probíhajícího období secese, které podporovalo rozvoj všech uměleckých řemesel.

Vitráže Ivana Pektorová Vitráže Ivana Pektorová Vitráže Ivana Pektorová

Nová technika a nově zbarvená duhová skla ( sám Tiffany experimentálně objevil tzv. měňavé sklo, známé jako "Favrile" ) mu umožnily vystoupit do prostoru a hledat nové možnosti využití skla. Díky radám a finanční pomoci svého otce založil svou první manufakturu s hlavním cílem vynalézt takový způsob výroby vitráží která by umožnila její širší využití a zároveň zachovala kvalitu řemeslné zručnosti středověkých mistrů. To se mu podařilo vyvinutím nového způsobu spojování ručně opracovaných kousků skla měděnými páskami a cínem. Díky pevným spojům lze pak Tiffany vitráže použít jak venku ( lucerny, firemní prosvětlené znaky ), tak i uvnitř budov ( lampy, stínítka, prostorové dekorativní vitráže ). Tiffany technika vrátila opět zpracování výplňového skla z průmyslové výroby zpět do ruční manufakturní.
Veškeré činnosti jsou zde prováděny ručně ( řezání, broušení, spojování ) a při výrobě jsou používány většinou patentované vzory pro lampy, stínítka, lustry, výplně dveří a oken apod. Princip je jednoduchý - je to způsob skládání a spojování kousků skla pomocí cínu. Konečný objekt je vzhledově podobný vitrážím, tak jak je známe například z kostelů, přesto odlišný. Základ tvoří drobnější kousky skla, poměrně přesně vyřezané podle předem připraveného návrhu. Po následném dobroušení hran a malých tvarových korekcích se jednotlivá sklíčka olepují měděnou samolepicí páskou, která se velmi pečlivě uhladí a přitlačí ke sklu. Na podložce se pak části budoucí vitráže zafixují a pozorně se proletují cínovou pájkou. Pro výrobu vitráží se používají různá skla, i tabulová, ale v historických objektech a u originálních Tiffany vitráží jsou používána speciálně ručně vyráběná skla. Tiffany technika učinila staronové řemeslo vitráží kreativnějším a do dnešní hektické doby přinesla krásu a radost